Kdo sem napíše reklamu, pošlu na něj...zdejší
krysy, co žijou v temných skulinách této stránky.
UPOZORNĚNÍ:
Ty krysy jsou silně masožravé.







Mladí a nepochopení.

11. června 2011 v 20:56 | Cathee |  Sbírka "poezie"
Myšlenkami někde daleko
seděli opilí mladí lidé,
ve svých pocitech prohloubáni hluboko,
každá emoce s těmi ostatními splyne.

Cigarety v rokou jim dřímaly,
jak dlouho už tu sedí?
Jedna za druhou z krabičky mizely,
oni s pocitem prázdnoty do noci hledí.

Na první pohled je to ta mladá generace,
co je neslušná vůči starým lidem,
co má na svědomí posprejované ulice
a fast-foody s nezdravým jídlem.

Ale ten kdo jim rozumí,
chápe jejich fylosofické úvahy,
jejich touhu být svobodní,
rozumí jejich bezcílnému tlachání,
o životě, který stejně nikdy nezmění,
chápe i jejich malinké nutkání,
dělat to, co vlastně dělat nesmějí,
chápe, že třeba prostě jen chtějí být - dospělí...
 

Pouhé nic

18. dubna 2011 v 10:45 | Cathee |  Sbírka "poezie"
Moje naděje a moje sny,
vše, v co věřím,
mé očekávané dny,
co přijdou k mým dveřím.

Moje malby na stěnách,
s prazdnýma rukama tvořím,
jako tomu, že jsem chtěná,
těm malbám věřím.

Do pěny píšu vzkazy,
o tom že přečtou si je, sním,
má to však své kazy,
nikdy neodpovědí.

Pěna se rozplyne,
malby na stěnách zmizí,
naději odvane,
vítr, tak hrozně cizí.

Ty moje vzdušné zámky ten vítr rozfouká,
a z mých snů,
už téměř nic nekouká,
z mých dnů
zbyly jen chatrné představy,
co se každou chvíli rozpadnou
i přez to, že se je snažím vrátit do hlavy,
vůbec už mi tam nelezou.

Všechno se rozplynulo,
všechno je pryč,
už není tu, to co tu bylo,
zůstalo je pouhé NIC.

Vzdušné zámky, Jacqueline Wilsonová

16. dubna 2011 v 22:49 | Cathee |  Challenge
Po dlouhé době, poslední dobou nemám vůbec na nic čas, ale po zkouškách to bude snad mnohem lepší.:)

Název knihy: Vzdušné zámky
autor(ka): Jacqueline Wilsonová

Otázky připravila Abyss

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Je to má oblíbená autorka a kniha na mě už od začátku působila zajímavě.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
láska, naděje

 


NIKDYKDE, Neil Gaiman

11. března 2011 v 21:48 | Cathee |  Challenge
Tak jsem to včera konečně dočetla. :)
Protože jsem zaspala a nestihla zkoužku v divadle, nicméně, tohle bylo taky fajn.
A zda se mi to líbilo, či nelíbilo?
Na to vám odpovím, podle otázek, které vytvořila Abbys. :)

Maybe.

10. března 2011 v 0:09 | Cathee |  Milý deníčku...
Milí návštěvníci,
zjistila jsem zajímavou věc, že poslední dobou můj blog opravdu čtete a to mě mile potěšilo. :)
Ale v posledních dnech to obnáší i pár méně příjemných záležitostí, tedy život "tady" se začal značně propojovat s tím životem "tam" venku. Což je trochu znepokojující. Protože, kdyby se některé věci, které tu o těch lidech píšu, dozvěděli právě oni...no řekněme, že jim to jednou vážně chci všechno říct. Jednou. Jednou za dvacet let, až přenecháme na jedno krásné odpoledne naše zlobivé, ale ovšem zajisté úžasné a roztomilé děti naším ještě krásnějším a roztomilejším manželům a budeme si společně vyprávět historky z mládí, kterým se už budeme jen smát. Nebo alespoň tohle je moje vize budoucnosti, ale jak se říká, představa vás nikdy nepřipraví na skutečnost. :D :)


(Ne)Existence víl

3. března 2011 v 20:49 | C. |  Povídky
Pociťovka.
Protože největší fantazii nemají velcí spisovatelé, ale malé děti, které někdy, a opravdu jen občas umožní nahlédnout velkým spisovatelům svýma malýma očima, někdy velcí spisovatelé, a to se stává často, umožní malým dětem, nahlédnout svýma velkýma očima.
A to proto, že velcí spisovatelé často nevidí těma malýma očima, kdežto malé děti se těma velkýma očima koukat učí a jednou, když se to ty malé děti naučí, zapomenou jak se koukalo na svět těma malýma, protože teď se na něj dívají těma velkýma očima velkého spisovatele.
C.

Grotesky z rodinného života

1. března 2011 v 20:37 | Cathee |  Milý deníčku...
Po absolvování těchto dvou dnů jsem neodolala pokušení, že tohle se zkrátka musí zdokumentovat a po přečtení mi jistě dáte za pravdu i vy, milí čtenáři.

Od Pondělí se totiž pěkně, nebo spíš nepěkně válím v posteli, v mém případě na židli u počítače a mám tedy možnost sledovat celou tu rodinnou "idylku" hezky z blízka.
Mám to štěstí, a takto je to opravdu vždycky, že já vždy chytnu nemoc od nějakého člena rodiny, tento týden není výjimkou, i když tohle už bych nazvala epidemií, protože já, ségra i táta jsme nemocní, jediná máma se zatím úspěšně brání.
Takže naše ráno vypadá asi takhle, vstane ségra a oběhne rodinu s kapkami proti kašli, který jsou naprosto odporný, ale ještě se mi to nepodařilo dokázat vrhnutím je zpět do záchodové mísy, takže je musím povinně jíst, ale to už bych snad radši měla ten kašel, který stejně mám, takže ve své podstatě je to sice dál, ale za to horší cestou, jak říkává s oblibou mamka.
Po uplynutí doby odhadem jedna hodina vstane mamka a udělá čaj. Pak jsem na řadě já, ale po mě se naštěstí nechce nic, takže já se jen přesunu ze své postele na židli u počítače a místo peřiny přes sebe hodím župan.



Projekt Challenge, Princezna Mia

1. března 2011 v 18:34 | Cathee |  Challenge

Zdravím,
a hlásím se opět s něčím novým, co by vás též jistě mohlo zaujmout. (Kdyby vás to nezaujalo zde vsadím se, že m. to jistě pojala ještě o něco poutavěji, nebo alespoň to rozhodně upoutalo.) :)

No, *nervózně se poškrábala na čele a usilovně přemýšlí, jak začít* asi před dvěma dny jsem si předpřipravila článek, o tom, že sem (na tyto stránky) vždycky napíšu o knize, kterou jsem právě přečetla.

Nicméně po přečtení tohoto článku jsem se rozhodla, že článek smažu a nahradím jej tímto. Takže hurá do toho.
Tady už jsme se v těch všech článcích trochu zamotali...

Co znamenají slova "NEJLEPŠÍ PŘÁTELÉ"?

28. února 2011 v 22:21 | Cathee |  Milý deníčku...
Moji milí čtenáři. Už delší dobu si kladu tuto otázku. A popravdě řečeno, ještě jsem nepřišla na žádnou zcela úplnou odpověď. Zkusím vám vyložit, proč jsem o tom začala přemýšlet, i když si nejsem tak úplně jistá zda-li jste s to, to pochopit.
Ale dokud to člověk nezkusí, tak se to nedozví, že ano?


Zbabělost špatných zpráv

27. února 2011 v 21:56 | C. |  Povídky
Nevím, nevím, nic nevím.
A tak píšu, protože se chci schovat za slova.
Je to depresivní a je to pesimistické, protože já jsem v depresi a poslední dobou jsem opravdu pesimista.


Kam dál